Kdysi jsem sama hledala místo, kde bych nemusela být na svůj vnitřní příběh sama.
Dnes se takové místo snažím vytvářet pro druhé.
Dnes provázím ženy na cestě zpět k sobě.
Ale nebylo to tak vždy.
Dlouhá léta jsem měla pocit, že musím být silná. Hodná. Spolehlivá.
Ta, která všechno zvládne a postará se o druhé.
Navenek můj život vypadal dobře. Sport, práce, rodina, děti. Snažila
jsem se dělat věci správně a být oporou lidem kolem sebe.
Uvnitř jsem ale často cítila něco úplně jiného.
Osamělost.
Strach.
Vinu.
Pocit, že nejsem dost.
A hlavně hlubokou touhu po bezpečí, přijetí a pochopení.
Dnes už vím, že mnoho z toho mělo své kořeny v dětství. Ne proto, že
bych své rodiče vinila. Naopak. Vím, že i oni si nesli své vlastní
příběhy a zranění. Jen tehdy nikdo z nás nevěděl, jak s nimi zacházet.
A tak jsem se, stejně jako mnoho lidí, naučila přizpůsobit.
Potlačovat své potřeby. Být silná. A pokračovat dál.
Jenže tělo si pamatuje.
A dříve nebo později začne vyprávět to, co jsme dlouho nedokázali
vyslovit.
U mě to byly migrény, bolesti, vyčerpání, nefungující vztahy i
chvíle, kdy jsem měla pocit, že ztrácím samu sebe.
Tehdy jsem začala hledat.
Ne rychlé řešení.
Ale skutečné porozumění.
Na své cestě jsem potkala několik výjimečných lidí. Neříkali mi, co
mám dělat. Nesnažili se mě opravit. Především mě viděli. Dali mi
bezpečný prostor, ve kterém jsem mohla být sama sebou, postupně
porozumět svému tělu, emocím i vlastnímu příběhu.
Právě tehdy jsem pochopila něco, co dnes provází celou mou práci.
Když člověk nemůže vyprávět svůj příběh, začne ho vyprávět jeho
tělo.
